Festival městských folklorních souborů s mezinárodní účastí

Mezinárodní folklorní festival v Ostravě se koná obvykle ve druhém nebo třetím srpnovém týdnu, na rok 2017 je stanoven termín 14. – 18. srpna.
Po příznivém ohlasu 0. ročníku v roce 1998 se festival stal trvalou součástí folklorního kalendáře festivalů a slavností, na nichž se podílí Folklorní sdružení ČR.
Festival se stal přidruženým členem České sekce mezinárodní folklorní organizace CIOFF, je zařazen do Národní sekce I.O.V. a v roce 2017 se koná jubilejní 20. ročník!
Pořadatelé, kterými je SLPT Hlubina a Folklor bez hranic, z.s., se snaží každoročně zajistit účast alespoň pěti zahraničních souborů, dvou souborů z České republiky a nabízí možnost prezentace také folklorním uskupením z Ostravy a okolí, a to jak dospělým, tak dětským. V průměru se festivalu zúčastní asi 12 kolektivů, tanečních i hudebních.

Již od jeho počátku je cílem festivalu obohatit a zpříjemnit letní dny obyvatelům a návštěvníkům města Ostravy. Také proto probíhají hlavní odpolední koncerty na mobilních pódiích v husté sídlištní zástavbě či v blízkosti nákupních zón téměř každý den v jiném městském obvodu (Moravská Ostrava a Přívoz, Ostrava-Mariánské Hory, Ostrava-Jih, Ostrava-Poruba) a volně přístupné. Některé festivalové dny jsou před zahájením koncertů realizovány festivalové průvody jako pozvánky na vystoupení. Tak je tomu také před závěrečným koncertem na Slezskoostravském hradě. Pondělní slavnostní zahájení probíhá obvykle v sále Janáčkovy konzervatoře a Gymnázia v Ostravě.

Součástí programu je také řada doprovodných akcí skrytých pod názvem Roztančené město. Účastníci festivalu se v jeho rámci představují v dopoledních hodinách v rozličných zařízeních města, např. v domovech pro seniory, v centru pro osoby se zdravotním postižením, vystoupí na lázeňské kolonádě v Klimkovicích, ale také na veřejných prostranstvích.

Festivalové dění je doplněno tvůrčí dílnou s výukou tanců domácích i zahraničních hostů a každoroční výstavou fotografií z předchozích ročníků, která probíhá ve foyeru Nové radnice po celý srpen.

Záštitu nad festivalem přebírá každoročně primátor města Ostravy a další významná osobnost kulturního, politického či společenského života Moravskoslezského regionu, tradicí je přijetí zástupců festivalových hostů primátorem města v reprezentačních prostorách Nové radnice a také jednotlivých starostů navštívených městských obvodů.

Mediální podporu festivalu poskytuje Televize Fabex, Rádio Proglas, regionální deníky a časopis Program.

Setkání s tradicemi a krásou

Společnost pro kulturu a umění v Ostravě se s vervou a odvahou sobě vlastní pustila do projektu, který by měl obohatit kulturní a společenský život našeho města o další dimenzi. První myšlenkou mnohých je, že se něco takového do Ostravy nehodí. Při hlubším zamyšlení přijdeme na to, že Ostrava má bohaté folklorní zázemí. Její území leží ve dvou etnografických regionech, v Lašsku a ve Slezsku. Tradiční folklor, jak jej známe z vesnického prostředí, tak doplňuje folklor městských s jeho typickou zaměstnaneckou diferenciací nositelských skupin a s vlivem bulvárního tisku a kabaretů. V Ostravě také v minulosti žily a dodnes žijí příslušníci jiných národů a etnik. Z toho všeho vzniká mnohovrstevný, barevní a košatý odkaz předků. Dnes se jím ve své tvorbě zabývá na dvacet folklorních souborů.


Soubory by se měly spíše jmenovat folkloristické. Z přísně odborného hlediska se jako folklorismus označují různé, zpravidla novodobé formy pěstování a využívání folklorních projevů a prvků. Je příznačný pro společenství, jež se přímo nepodílí na folklorní produkci a není jejím přímým nositelem. Výraz folklorismus začíná být používán až v průběhu 20. století. Jeho latentní podoby se objevují již ve feudální společnosti. K plnému vyhranění dochází v době vzniku a rozvoje novodobých národů, kdy je motivován vědomým úsilím o dosažení lidového charakteru a kdy se umělecká tvorba pokouší příklonem k folkloru vyjádřit specifičnost národa.


V chápání folkloru se objevují dva extrémy, které dožívají až do dneška. Na jedné straně nekritické přeceňování důležitosti folkloru, na druhé straně zbytečně ostré odsuzování a přehlížení jeho osobitosti. Na přežívání prvního extrému nese vinu především jeho nevhodná prezentace, která mnohdy nedovede držet krok s požadavky současnosti. Snaží se ukazovat folklor jako zvláštní, ba málem nadřazení druh kultury, čímž často dosahuje opaku – nekulturnosti a konzervatismu. Druhý extrém nepřihlíží k tomu, že folklor, jako jeden z hodnotných odkazů minulosti, organicky patří k celkovému kulturnímu proudu a k jeho ostatním složkám nemá protikladný, ale partnerský vztah.


Je také důležitá forma, jakou milovníci folkloru představí ostatním obyvatelům města svoji činnost. Festival (z latinského festus), to znamená určitý svátek, má šanci na úspěch. Ve složitém sociálně i etnicky diferencovaném prostředí města se mnohdy setkáváme s tím, že sváteční nebo slavnostní chvíle určité specifické sociální skupiny je prezentována širokým městským vrstvám jako zábavní akce. Kulturní vzory chování se stávají prostřednictvím slavnosti majetkem širokých městských vrstev, které jej přestávají považovat za cizorodý a zavrženíhodný element a přijmou jej za organickou součást městské kultury. Scénicky ztvárněné představy o stavu a funkčních projevů tradiční lidové vesnické a městské kultury se mohou stát významnou složkou umělecké reprezentace města.


Festival Folklor bez hranic Ostrava chce bořit hranice mezi žánry, mezi etniky i mezi státy. Šťastným startem na této cestě zdá se být i to, že nenutí diváky, aby někam přišli za jeho programy. Chce je naopak přinést za nimi tam, kde bydlí a pracují, tak, aby se při cestě ze zaměstnání, za nákupy nebo při procházce letní Ostravou mohli potkat s tradicemi a s krásou.

Věra Vahalíková

Se srdcem otevřeným...

My, měšťané konce druhého tisíciletí, žijeme většinou v sídlištních bytech, ve velkokapacitních panelových domech. Naše uši jsou zahlcovány hlukem motorů automobilů, prázdnými slovy a změtí reprodukované populární hudby přicházející ze všech směrů. Naše děti tráví čas na ulicích, v kinech, na prašných škvárových a betonových hřištích či pláccích mezi betonovými obytnými kolosy. Pokud vyjdeme ze svých malometrážních klícek, spěcháme k zastávce nejbližší tramvaje, autobusu nebo trolejbusu s očima upřenýma na šedivý chodník, případně na křiklavě barevné reklamní plochy a obchodní výlohy.


A přece mezi námi žijí jednotlivci, kterým převládající životní styl konce tisíciletí nevoní, které k sobě přitahuje ozvěna života našich dávných předků, zpívající krev jim koluje v žilách a potřeba tance v tradičním kroji otců a matek je jim potřebou doslova životní. Tito lidé rozdávají radost a poučení, svým i našim dětem předávají hodnoty věčné, nezpochybnitelné, staletími ověřené. To všechno je obsaženo ve slovech písní, v tónech cimbálu, houslí a ostatních hudebních nástrojů, to všechno je ukryto v každém tanečním kroku a v každé výšivce, ba i skrytém stehu krásných lidových krojů.


Naslouchejme jejich písním, poddejme se hudbě a obrazům vášnivě vířících těl tanečníků oděných do pestrobarevné nádhery. Otevřeme-li svoje oči a uši lidové kultuře, naše srdce neokorají pod vlivem negativních informací vnímaných v bledém světle chladných televizních obrazovek, naše myšlenky se vymaní ze sevření každodenních banalit a naše životy budou obdarovány vzácným lékem, radostí. A nezapomeňme poděkovat všem, kteří nás svým uměním života obdarovali. Dávným předkům i jejich následovníkům.

Ladislav Vrchovský